Toho dne bylo chladné, zamračené a deštivé počasí. Bylo to zvláštní, protože ve Srubčicích skoro nikdy neprší. Od rána jsem se necítila ve své kůži – jako bych tušila, že v ten den se všechno změní.
Srubčice jsou vesnice, ve které je kromě několika domů, hřiště, koupaliště a obchodu i malý statek, kde jsem se narodila. Kromě lidí tam žijí slepice, husy, králíci, ovce, lamy, klokani a jeden mrzutý emu. I když se tam k sobě chovají všichni přátelsky, já si s nimi moc nerozuměla. Občas jsem něco pokazila a hned o mně řekli: „To se dalo čekat. Je to lama!“ Víte, já jsem skutečně lama. Ale oni tím mysleli, že jsem nešika a k ničemu. Ostatním lamám se posměšky nelíbí, takže na mě byly taky naštvané. Já potom byla smutná a raději sama…
Ale v ten studený dubnový den se to stalo. Přijela si pro mě má nová rodina! A právě tady začíná můj příběh. Nejprve jsem k nim byla nedůvěřivá, a trochu jsem se bála. Ale časem jsem si zvykla a se všemi se spřátelila. Nejvíc s Heli a Hedvi – mými lidskými kamarádkami, o kterých Vám budu ještě hodně vyprávět. A nejen o nich. Také o mých dalších přátelích i nepřátelích, zkušenostech, zážitcích a získávání jistoty. Vždyť ani lama nemusí být ve všem „lama“.
