Nový domov

Po náročné cestě jsme byli konečně na místě. Najednou jsem byla vystrašená a nesvá. Když utichl motor, zvědavě jsem se zaposlouchala. Bylo slyšet šplouchání vody a hlasitý dívčí smích. Vystoupila jsem a přede mnou stál velký dům zalitý sluncem, kvetoucí zahrada, houpačka a dvě krásná rozpustilá děvčátka, která se ke mně hned rozeběhla. Větší holčička, na kterou maminka volala Helenko, mě začala hned hladit. Protože jsem jí neznala, trochu jsem se lekla a moc se mi to nelíbilo. A to ne, protože jsem lama. Takhle se poleká každé zvířátko, když k němu nečekaně přiběhnete.

Jednou u nás na statku kůň dokonce kopnul jednoho pána. Přišel tak, že ho koník Toník neviděl, a bez okolků ho poplácal. Toník ho nechtěl kopnout a poplácání se mu obvykle líbí. Ale strašně se lekl, protože to nečekal.

Menší holčička přiběhla o chvilku později, protože běhat ještě moc neuměla. Zvídavě se na mě podívala, a schovala se za maminku. Asi se mě bála víc, než já jí. Tuto chvíli nejistoty přerušil až tatínek Standa, který mě přivezl, a celé rodině mě představil. Také hned nadšeně vysvětloval, co mé jméno Clara znamená. Prý to je latinsky jasná a zářivá a španělsky „Claro qeu sí“ znamená „Tak určitě“. To je opravdu pobavilo.

Tatínek má totiž moc rád cizí jazyky, učí je děti ve škole a kromě toho je i velký muzikant. I maminka Magda je hudebnice. A než se narodila Hedvička, i ona učila děti. Ale ještě ty maličké, ve školce. A koho teď napadlo, že ta malá holčička, co neuměla běhat se jmenuje Hedvika, tak má pravdu. A kdo četl pozorně, tak už dobře ví, že její starší sestra se jmenuje Helenka. Heli a Hedvi sice děti neučí, za to své rodiče školí dokonale. A to hlavně v bdělosti a ostražitosti. Ale jejich povedené kousky, jsou na jiné vyprávění.

Po seznámení s rodinou jsme společně šli na zahradu, kde byl pro mě připravený výběh s malou stájí a spoustou dobrůtek. Dodala jsem si odvahy, pomalu vstoupila dovnitř a rozhlédla se. Před sebou jsem měla krásný výhled na potůček a malou louku. Bylo mi dobře. Díky srdečnému přivítání celé rodiny jsem si už byla jistá, že jsem dorazila na místo, kde se mi bude líbit a budou mě mít rádi. A i přes všechny mé obavy a první leknutí bylo vše v naprostém v pořádku. Nejste lamy, když máte z něčeho strach. Ale důležité je ten strach překonat a dát novým věcem šanci.

Na shledanou, Srubčice!

Toho dne bylo chladné, zamračené a deštivé počasí. Bylo to zvláštní, protože ve Srubčicích skoro nikdy neprší. Od rána jsem se necítila ve své kůži – jako bych tušila, že v ten den se všechno změní.

Srubčice jsou vesnice, ve které je kromě několika domů, hřiště, koupaliště a obchodu i malý statek, kde jsem se narodila. Kromě lidí tam žijí slepice, husy, králíci, ovce, lamy, klokani a jeden mrzutý emu. I když se tam k sobě chovají všichni přátelsky, já si s nimi moc nerozuměla. Občas jsem něco pokazila a hned o mně řekli: „To se dalo čekat. Je to lama!“ Víte, já jsem skutečně lama. Ale oni tím mysleli, že jsem nešika a k ničemu. Ostatním lamám se posměšky nelíbí, takže na mě byly taky naštvané. Já potom byla smutná a raději sama…

Ale v ten studený dubnový den se to stalo. Přijela si pro mě má nová rodina! A právě tady začíná můj příběh. Nejprve jsem k nim byla nedůvěřivá, a trochu jsem se bála. Ale časem jsem si zvykla a se všemi se spřátelila. Nejvíc s Heli a Hedvi – mými lidskými kamarádkami, o kterých Vám budu ještě hodně vyprávět. A nejen o nich. Také o mých dalších přátelích i nepřátelích, zkušenostech, zážitcích a získávání jistoty. Vždyť ani lama nemusí být ve všem „lama“.